Šikana – fenomén, o němž se naštěstí čím dál víc hovoří a poslední roky se proti němu také něco dělá. Většinou nás při slově šikana napadne, že jeden nebo více agresorů na školním záchodě kope do slabšího spolužáka, jenž se neumí bránit a nechce vydat nebezpečným „kamarádům“ třeba svačinu nebo peníze.
Pod tento pojem však také řadíme mnohem nenápadnější, psychický teror, na první pohled neviditelný, který deptá osobnost. Zdánlivě neškodné posmívání se, urážení, ponižování. Nejde o běžné dětské škádlení. Hlavním znakem je trvalý, opakující se nátlak. Z psychického druhu šikany si dítě neodnáší boule a šrámy na těle, ale na duši, tento druh šikany dokáže vytvořit následky na celý život.
Běžný jev?
Šikana může mít spoustu podob. Je to opakující se znepříjemňování života, které oběti velmi trápí. Na našich školách bohužel běžný jev: podle průzkumu se s šikanou setkalo 40 procent dětí! O tom, že se dítě nemá podřizovat vůli spolužáků, musí mluvit i rodiče. Nedá se spoléhat jen na školu. Je to takový paradox: děti, neustále upozorňované, že musí poslouchat, a pak poslouchají spolužáky, kteří jim ubližují. Tlak těchto falešných autorit je neskutečně deptá.
Ale dobrá zpráva – hledá se lék. Učitelé jsou v různých kurzech školeni, jak šikanu vyhledávat a řešit a děti jsou stále více poučovány, jak jí čelit. Musí hlavně vědět, že se mají s problémem svěřit dospělým. Důležité je také učit odmítnout staršího nebo silnějšího spolužáka, který přikáže olízat boty nebo vydat peníze. Stačí ho napoprvé poslat do háje. A čekat, co bude dál. „Ostří hoši“ zkoušejí, co si mohou dovolit, a pokud narazí na silnou osobnost, s níž ani vyhrožování nehne, nechají toho. Druhé straně, tedy těm, co šikanují, je třeba dát už v dětském věku najevo, kde jsou mantinely. Jinak z nich vyrostou panovačné hysterky a „tvrďáci“, kteří si budou myslet, že pokud si dupnou, tak se jim všichni podřídí.
Komunikace
Rodiče i učitelé mohou obranu proti šikaně – ale také třeba proti nátlaku cizích dospělých – nacvičovat třeba formou rozličných scének. Bude to zábavné a přitom se naučí bez ostychu říci: „děkuji, nechci“, „promiňte, ale já už musím jít“, „ne, já nikam chodit bez dovolení nesmím“, „prosím, nekřičte na mě“ nebo „nesahejte na mě, nemám to rád“. Ve fiktivním styku při scénce se spolužáky je třeba přidat na razanci: „dej mi pokoj, nebudu dělat, co po mně chceš, tobě by se to taky nelíbilo“, „zkoušíš to na mě, ale tady nepochodíš, trhni si nohou“, „jsem ochoten na to zapomenout, ale jestli mě ještě jednou budeš otravovat, počítej s následky.“
Obecné podřizování se každému, s kým přijdeme do styku, není zdravý jev. Když se bude umět dítě ohradit a bránit svůj názor už ve škole, nepodlehne malým našeptávačům ani hrubému šikanovateli. Bude umět mávnout rukou nad posměšky party ,ty jsi srab´, když se mu nechce vyskočit byť jen z přízemního okna, stejně tak jako nepodlehne lákání cizího muže na ulici.
Minimalizace šikany
Na konci prázdnin vyšla v nakladatelství Portál velmi užitečná knížka Minimalizace šikany, která se tomuto problému věnuje. Je psána velmi přehlednou formou, každý rodič, učitel i vychovatel v ní najde odpověď na své otázky, o čemž svědčí i názvy kapitol. Tady je pár příkladů z mnoha: Fyzická a psychická šikana, Proč o ní dítě nemluví?, Jak poznám příznaky?, Jak vést rozhovor s dítětem?, Za kým jít ve škole nejdříve?, Jak postupovat při vyšetřování?, Šikana mimo školu, Kyberšikana a tak dále. Publikace doplněná obrázky Vladimíra Jiránka by měla najít místo v knihovně každého, kdo se snaží o výchovu školních dětí, ať už vlastních, nebo svěřených.
Hana Skálová, nezávislá novinářka
2024 ©